O zvědavých kůzlatech
U nás na dvoře je mnoho kuřátek, kachňátek, housátek a mnoho dalších zvířátek. Ale ve chlévě se narodila právě dvě roztomilá kůzlátka, Honzík a Bára. Byla tak neposedná a hlavně strašně moc zvědavá. Jejich maminka nevěděla co dřív, kam skočit. Jednou měla tolik práce na zahrádce a tak povídá: Honzíku a Báro já jdu na zahrádku a vy zůstaňte na dvoře a poslouchejte strýčka Puňťu a šla. Puňťa to byl už starý hafan a tak únavou usnul. Honzík s Bárou si hráli na schovávanou s housaty Toníkem a Amálkou, s kuřaty Pepinou a Žofkou a s kachničkou Petruškou, ale po dlouhé době se začali Honzík s Bárou nudit a tak šli po svém. Báro, půjdeme hledat poklad, řekl Honzík, a tak opustili dvorek. I přesto že jim to zvířátka vymlouvala, ale Honzík s Bárou dělali, že je neslyší. Když nechcete jít s náma hledat poklad, tak ať, my půjdeme sami, řekl Honza a Bára. A šli, došli až na luční louku, kde bylo mnoho zajímavých věcí a hodně šťavnatého jetele. A tak vesele skotačili, až před nimi stály domečky na kolečkách. A protože byla kůzlata moc zvědavá, řekl Honzík: Báro našli jsme poklad, tady jsou truhle, kde je mnoho dobrot a ty jsou pro nás. Ale to neměli dělat, jak Honzík otevřel dvířka a strčil svůj zvědavý čumáček do domečku, dostal žihadlo. Au, au to bolí!, vykřikl Honzík. Bára zavýskla a uháněla honem domů. V těch domečkách byly totiž včely a zvědavého Honzu a Báru potrestaly. Celý dvůr se zvědavým kůzlatům smál, snad i ptáci v korunách stromů, a od té doby Honzík s Bárou věděli, že zvědavost se nevyplácí, možná si ještě teď léčí své bolavé čumáčky.
(zveřejněno v Infolisty Zrnka 2010 / 1 / str.4 )