O nafoukané žábě

U černého lesa kde lišky dávají dobrou noc a sýček houká do tmy a rákosí zpívá, je malý rybníček, kam lesní zvířátka chodí pít, je nafoukaná žába Otélie. Myslí si, že vše umí a krásně zpívá. Jednou když stříbrný měsíc zářil, žába Otélie začala zas zpívat. Z rybníka se ozývalo kva, kvá kuňk a myslela si, jak je její hlas nádherný a posmívala se vrabčáčkovi Toníkovi, strace Amálce, vráně Máně. To vaše zpívání není na to mé, to Toníkovo čim, čim, Amálky to už je hrůza a Máňa to její krá, krá. No vychloubala se a nafukovala až prasknutí. Když svítilo a hřálo sluníčko, uhnízdil se u rybníka čáp Karel, hned se spřátelil s ostatními zvířátky, bobřími brášky Qvidem a Karlíkem, liškou Zuzankou, srnečkou Lízinkou a užil si s nimi mnoho legrace. Každý den skotačili a hráli všelijaké hry. A žába Otélie, je pozorovala z povzdálí a i možná litovala, že si nemůže hrát se zvířátky. Zůstávala sama a už se neozývalo její zpívání. Najednou byla sama a začala si uvědomovat, že se neměla vytahovat nad ostatními zvířátky. Karel čáp, liška Zuzanka, vrána Máňa, vrabčák Toník začali litovat žábu Otélii a řekli si: Co kdybychom pozvali Otélii na výlet. A tak čáp Karel pozval Otélii na výlet. I sluníčko se usmívalo, hřálo a pohrávalo si s lučními kvítky. A žába Otélie už ví, že s nafoukaností a vychloubáním žádné kamarády nenajde, že každý umí něco jiného. A tak i vy děti, každý z Vás něco umí, zpívat, kreslit, tancovat a hlavně být dobrý kamarád. Tak nebuďte jako ta naše žába Otélie a jestli mezi Vámi někdo takový je, vezměte si ponaučení.

(zveřejněno v Infolisty Zrnka 2010 / 1 / str.4 )